První z dílů seriálu o kouření a mé osobě.

Přátelé, jsou tomu již tři měsíce, co nekouřím. Proto bych se s vámi rád podělil o tuto zkušenost. Jsou tomu sice teprve 3 měsíce, tak by někdo snad mohl namítat, že to není žádná doba k tomu, abych se zde vychloubal, jakým jsem nekuřákem, ale důležité je, že jsem si z toho něco odnesl. Doufám, že to něco mne udrží mimo skupinu lidí, kteří si poškozují výrazným způsobem své zdraví a ještě za to platí několik tisíc měsíčně.

Začněme ale pěkně od začátku.

Zakázané ovoce nejlépe chutná

Kouření jsem poprvé vyzkoušel, jakožto zakázané ovoce přibližně v 10 letech, spolu s mým o rok mladším sousedem Martinem, který donesl od jeho táty cigarety Marlboro. Zajímavé je, jak na nás působily v té době mezi spolužáky roznášené rozumy o tom, že “Když nebudeme cigarety šlukovat, dostaneme rakovinu jazyka” Nevím, kde se vzaly tyto návody, jak nedostat rakovinu jazyka, ale informační společnost v té době byla ještě v plenkách a ptát se na to našich rodičů nám nepřišlo vhodné, zvláště když rodiče kouřili také a navíc k tomu také šlukovali! A tak jsme šlukovali také. V té době by mne nenapadlo, že za pár let již budu na cigaretách natolik závislý, že nebudu umět přestat. Chtěli jsme si pochopitelně dokázat, že jsme stejně drsní, jako naši starší spolužáci. A pochopitelně, v té době také byly povolené snad dokonce i televizní reklamy na tabák! Kde se proháněl na koni “Marlboro man” a básnil cosi o neopakovatelné chuti Ameriky.

Když nebudeme cigarety šlukovat, dostaneme rakovinu jazyka

Bohužel se nenaplnily ani historky o tom, že po vykouření cigarety se nám udělá špatně, zezelenáme a podobné bludy. A tak jsme to brali jako pouze takové zastrašování, abychom nekouřili. Ale zásadní logika toho, že na kouření se umírá a to statisticky o dost dříve (10-15 let), než nekuřáci, nám byla utajena. Není divu, že nic neříkající heslo “kouření škodí zdraví”, které bylo v té době miniaturními, téměř neviditelnými zlatými písmenky na bílém podkladu, nás příliš nevystrašilo.

Ale zásadní logika toho, že na kouření se umírá a to statisticky o dost dříve (10-15 let), než nekuřáci, nám byla utajena.

Také se zde projevilo, to, co je pro kuřáky typické. A sice, že ačkoliv moc dobře vědí, že jim kouření fatálně požkozuje organismus, tak jakoby se to snažili nějakým způsobem přehlížet a tento fakt zatlačit někam, aby na něj nemysleli. Jak nám pak mohli rodiče vyprávět něco o škodlivosti kouření, když sami kouřili krabičku denně.

Příležitostný kuřák

Od té doby se ze mě stal příležitostný kuřák. Příležitostné kouření spočívalo v tom, že když mi byla nabídnuta cigareta, tak jsem ji neodmítl. Myslím, že jsem si mezitím koupil i několik krabiček, ale krabička mi vždy vydržela dlouhou dobu a neměl jsem potřebu běžně kouřit. Některé jsem pak dokonce i ze strachu z rodičů vyhodil plné. Inu doba, kdy jsem měl kouřit více byla teprve přede mnou. K této etapě není moc co dodávat, kouřit jsem mohl tak maximálně cestou ze školy nebo když jsem byl s kamarády někde venku si hrát. Ale jelikož jsem nebyl závislý, často nebyl vůbec důvod ke kouření. V té době jsem také chodil hrát házenou, a tam se samozřejmě po tréninku v partě také kouřilo. Také s mým bratrancem, když jsme jezdili na prázdniny k prarodičům do Kraslic, jsme kouřili. Bylo to určitě dané také tím, že babička i dědeček byli silnými kuřáky a celý byt byl až na dětský pokoj a ložnici naprosto nasáklý kouřem.

Příležitost se stává častější

Po příchodu na Gymnázium, ve 12 letech, jsem byl tamní atmosférou natolik šokován, že se ze mě stal přibližně na 2 roky, než jsem se otrkal, téměř slušňák. Mezitím jsem skončil s házenou a chodil chvíli do Sokola hrát florbal. Po florbale se samozřejmě také kouřilo. Ale jak jsme se začali na gymplu poznávat, a jak jsem objevoval nové přátele, začali jsme se scházet po škole na lavičkách u metra, kde se, mimojiné kouřilo. To bylo už kolem 14.-15. roku, kdy jsem už u sebe čas od času a později již stále nosil krabičku cigaret. V 15 letech jsme pak s kamarády začali chodit na koncerty a do hospody. To už se bez krabičky pochopitelně neobešlo. Je s podivem, jak nám v 15 letech, když jsme chodili za taneční, nalévali téměř všude (vybírali jsme si však spíše z dnešního pohledu odporné špeluňky) alkohol a prodávali cigarety. Dokonce nás nechali hrát na automatech. Někdy v té době se u mě začínala objevovat závislost. Která byla stvrzená v momentě, kdy jsem si začal dávat cigaretu každé ráno, cestou do školy.

Rozvíjející se závislost

Po té, co jsem začal kouřit každé ráno, cestou do školy, již nestálo mé rozvíjející se závislosti nic v cestě. Tedy, minimálně jedna cigareta ráno a minimálně jedna cigareta po škole na lavičkách. Většinou to ale odpoledne u jedné neskončilo. To jsme stále někde kolem 15. roku. Od té doby se počet vykouřených cigaret postupně pozvolna zvyšoval, až se ustálil na jedné krabičcce za den, pochopitelně s drobnými výkyvy. Takto jsem kouřil až do svých 22 let cigarety s filtrem. Ve 22 letech jsem přešel na černý, balený tabáček, který byl sice kvalitnější, originálnější, osobitější, ale také škodlivější. Zvláště, když mi tento 40g tabáček vystačil na něco mezi 3 a 4 dny.

Před třemi měsíci jsem se rozhodl přestat kouřit. K mému rozhodnutí mne vedlo to, že jsem si dobře uvědomoval škodlivost tabáku na můj organismus a další souvislosti, ale byl k tomu především třeba nějaký impuls, něco, proč toho ze dne na den nechat, protože jinak by to u mě ani nešlo. Tím impulsem byla dívka, které se mé kouření nelíbilo.

Sice se z nás pár nakonec nestal, ale i tak, mám důvod, ačkoliv sama netušila, že její slova “To kouření se mi nelíbí”, mohou něco změnit, jí poděkovat.

V druhém dílu budu psát o tom, jak probíhalo samotné odvykání, zatím můžete nastudovat návod, jak přestat kouřit, kterého jsem se z velké části držel a který mi hodně pomohl.

Návod jak přestat kouřit během 21 dní