Kouřit mne odnaučili Rusové. (přišlo jako komentář od Ing. Lukeše)
Kouřil jsem od svých 16 let (z blbosti, toužil jsem se nějak vyrovnat ostatním, nejsa žádný Adonis). Počítače se staly mým osudem, tehdy byly jen ty obrovské na sálech. Stal jsem se jejich technikem. Protože se neustále vyvíjely, bylo třeba mnoha školení na novou techniku. Špičkou tehdy byla firma IBM a několik těchto počítačů se k nám do několika “prominentních” firem dostalo. Na jejich centrální servis sloužila naše firma, neb se majiteli nevyplatilo držet si kompletní tým techniků. Anglicky tehdy umělo poměrně málo lidí, většinou netechnického vzdělání.

Ve snaze vyrovnat se USA, začal Sovětský svaz vyrábět počítače vlastní (téměř věrné kopie IBM, funkčně i kódově shodné) pod názvem EBM (jedínnaja sistěma vyčislitělnych mašin), ovšem daleko méně spolehlivé. Našim velkým podnikům byly přidělovány tyto sovětské počítače a současně jsme my, technici absolvovali mnoho různých školení po celém Sovětském svazu, jak byly jejich výrobní závody a školící centra rozmístěny.
Tomu, než jsem na vlastní kůži poznal život v Sovětském svazu, ovšem předcházela prověrka domovnic z uličního výboru (asi měly obavy, abych neemigroval). Díky těmto školením jsem poznal několik míst (Jerevan, Penza, Kazaň, Moskva) a všude byly k dostání americké cigarety za 40 kopějek. Tehdy měl rubl hodnotu 10.- Kčs. Tehdy jsem navštěvoval kulečníkovou hernu AKK Brno, kde jsem se zmínil o svých zkušenostech z Ruska, řada členů mi nevěřila, někteří dokonce tvrdili, že pomlouvám lidi ze Sovětského svazu.
No již jen stručně zkušenosti z Kazaně, kde jsem v sobotu 24.2.1974 v 19 hodin v restauraci Akčarlak (česky racek) dokouřil poslední cigaretu. Již sám přílet do Kazaně byl velmi dramatický. Doba letu z Moskvy je zhruba 2 hodiny. Po 2 a půl hodinách letu nám přišla letuška říct, že nad Kazaní zuří sněhová bouře a letíme do Ufy. V Ufě nás nečekali, nabídli nám na noc prázdný a vymrzlý hotel, kde právě zatopili (uvnitř bylo cca -4 stupně Celsia, venku -17 a vichr). Noc jsme proseděli na židlích, odvážlivci co šli do hotelu toho litovali. Ráno jsme přibyli do sluncem zalité Kazaně plné sněhu a odvezli nás do hotelu Volha. Na ulici před hotelem byl vidět výkop, pracovalo na něm 8 žen a 1 chlapík s puškou na ně asi dohlížel (vězeňkyně?). Hotel samotný nebyl žádná novostavba, když v pokoji o patro výš vypouštěli vanu, nám se vana naplnila jejich vodou.
Do závodu a zpět nás vozili, starali se nám i o výlety. Tak jsme viděli Leninovu světničku, kde žil jako student ve vyhnanství (název té dědiny za Kazaní mi už vypadl), Togliati, kde se vyráběly žigulíci, různá muzea. Hlavním naším zájmem ve volném čase bylo najít v cizím městě místa, kde se dá najíst ev. něco k jídlu koupit. Padla nám do oka nejčistší restaurace v Kazani, již zmíněný Akčarlak. Navštěvovali ji zejména mladí lidé. Po celkových zkušenostech z Ruska mohu říci, že jídlo tam bylo všude stejné (mimo místních specialit), bylo nutné ihned po jídle desinfekci alkoholem, což tam nebyl problém, koňaky měli vynikající. Problémy v tomto směru měli skalní abstinenti, ti strávili většinu dne na záchodech. Problém v soužití s místními návštěvníky restaurace nastával téměř denně (oni sovětští soudruzi jsou tak nádherně bezprostřední - jak líčily soudružky ze zájezdů ROH) a sp očíval v jejich neskonalé drzosti v jednání s cizími lidmi. Můj konec s kouřením předcházela tato epizoda: Čtyři jsme u stolu právě dojedli, dopili koňak a zapalovali si cigarety. I přiklátí se jakýsi mladík, sedne si na náš stůl a říká “daj zakůriť” po přijetí cigarety říká “daj spíčky” (jako zápalky, “koksáky” ještě neznali), odklátí se pryč a za chvíli se jich takto courá víc. No sociálky to jistě nebyly, tyhle restaurace se dají přirovnat k naším tehdejším “jedničkám”. Prostě a jednoduše pro mne tohle byl poslední impuls ke skoncování s kouřením.
Od té doby jsem nevykouřil jedinou cigaretu. Nepotřeboval jsem žádné náplasti ani cumlátka, stačilo se zdravě naštvat a bylo.
Již uplynulo 34 let a píši vám. Promiňte že jsem to vzal takhle obšírně, ale okolnosti považuji za podstatné