Letošní Bulgariatek vysoce překonal mé představy. Vzhledem k možnosti porovnat jej s ročníkem 2006, mohu tvrdit, že tento byl pro mě v mnohém nový.

Ale začněme pěkně od začátku. 11.8. 2008 jsme se, jako správní studenti VŠE, sešli v 11h u sochy Winstona Churchilla na stejnojmenném náměstí v Praze na Žižkově. Náš tým tvoří Krobas, Samer a Sandis(tedy já) s tím, že máme po cestě vyzvednout kamarádku Pertru v Bělehradě. Poklidným tempem vyrážíme po dálnici smrti přes Brno až na Slovensko. Tam nás potkává první peripetie. Vzhledem k tomu, že nemáme ty jejich peníze a potřebujeme dálniční známku, chceme platit kartou u benzínky. Pumpař však platbu kartou odmítá s tím, že “známka nelze platit kartou”. Všichni víme, že je to nesmysl, ale platíme mu v Eurech v jeho kurzu, takže nás obírá přibližně o 100Kč. Hezká práce. Jedeme dále mimo dálnici směr městečko Štúrovo, o němž Samer básní jako o ráji na zemi. Cestou se stavujeme v městečku Komárno, kde obědváme. Kluci se domnívají, že prašná cesta, kde parkujeme, je komárenské centrum, ale já je několika otázkami na kolemjdoucí vyvádím z omylu. Nakonec je v komárnu příjemné malé centrum. Ale pěkné a upravené. Dáváme si gulášek a obsluhuje nás velice milá a hezká Slovenka kolem 35-40 let. Pokračujeme dále směr Štúrovo po ucpané silničce, vedoucí většinou podél Dunaje. Přijíždíme na místo a zjišťujeme, že Štúrovo zdaleka není tak malebné, jak jsme se domnívali. Přirovnal bych to k menším městům na SZ Čech. O to nádhernější je maďarské město přes Dunaj, kam přecházíme při západu Slunce po pěkném mostě s výhledem na impozantní citadelu na maďarské straně.Malebné lázeňské městečko Esztergom hostí právě nějaký festival nezajímavé hudby a tak po procházce městečkem, výšlapu na hrad, púokochání se výhledem na Dunaj a slovenské paneláky na obzoru, posezení v hospodě, vyrážíme na spaní zpět do slovenské vesnice s poutavým názvem “Moča”. Po drobných peripetiích, kdy jsme přibližně hodinu hledali místo na spaní, rozvíjíme tábor na pláži u Dunaje. Natahujeme plachtu, popíjíme vínko, diskutujeme a uleháme.

Druhý den ráno přijíždí postarší pán zkontrolovat loďku, která byla obrovským řetězem uvázána u mohutné vrby. Prý mu jí před časem někdo odvázal a poslal po řece. Chápeme, že o ní má strach, ale ujišťujeme ho, že by nás nic takového ani ve snu nenapadlo a že jsme stejně na odjezdu. Vyrážíme “na Bělehrad!”. Za peští chytáme příšernou zácpu kvůli bouračce na dálnici. Asi tak hodinu v 10 min. intervalech popjíždíme v největším horku. Popíjím víno, abych se z toho nezbláznil a převlíkám se do plavek Míjíme převrácený kamion na dálnici a stavíme na benzince, kde se dáváme do řeči s bláznivým kamioňákem z Čech, který asi z únavy mele tak ze 3/4 z cesty… ve snaze nám poradit. Bez dalších problémů vjíždíme do Srbska a po široké silnici jedeme povolených 80 km/h. Cestou nabíráme polského stopaře, který míří na turecký ekologický festival. Z legrace jej legitimuju, abych měl jistotu, že nekecá. Nabíráme ho a vykládáme těsně před Bělehradem, aby mohl snadno chytit další stop. Je to milý týpek.  My se však již ocitáme na bělehradské magistrále a hledáme jezero Ada Ciganlija, kde máme vyzvednout kamarádku Petru. Vzhledem k tomu, že nikdo nemluví anglicky, snažíme se dorozumět česky. Naneštěstí “pravo” znamená rovně. A tak objíždíme radiálu jako kružítkem stále dokola, totiž “doprava”. Nakonec se zoufale ptáme policistů, kteří zrovna vyšli z restaurace a ti nám kreslí plánek, který nás skutečně zavede až k jezeru Ada Ciganlija. Přijíždíme, parkujeme. Přichází Petra. Ale kdo to je? Tohle není ta dívka, kterou jsem čekal… Spletl jsem si Krtinku (její nick name) s Kytkou (někdo jiný), ale tak nevadí, je milá a už jí tady 2 hodiny hledáme, tak jí bereme Seznamuje nás s přítelem Elvisem, který se s námi však na Bulgariatek nechystá. Nakupujeme jídlo (čevabčiči) a pití a vyrážíme k nim do malé vesničky “Mala Mostanica”, kde Elvisova maminka, která tam momentálně není, vlastní dům. Jedná se o patrovou vilu, kde je pro nás 5 místa akorát. Grilujeme čevabčiči, přichází místní omladina. Lidé jsou přátelští, posílají jointa, který Samera posílá do kolen. Hezký večer.

Ráno se probouzíme a Petra se nadechuje k tomu, aby nám řekla “Kluci, musim vám něco říct, nemůžu s váma jet, jsem těhotná a musím to nějak řešit”. Chápeme a jsme smířeni s tím, že budeme dále pokračovat ve třech. Vyrážíme s Petrou a Elvisem na koupaliště Ada Ciganlija, kam se chodí koupat v místních letních 38° vedrech celý Bělehrad. Užíváme si přenádherný den. Jezdíme na šlapadle. Samer skáče do vody se slunečními brýlemi na očích, promiň Samere, musel jsem to napsat. Prudí do nás opálený namakaný plavčík, že nemáme skákat do vody. Nazýváme jej kokotem. Petra s Elvisem horolezou. Navštěvujeme místní undegroundový klubík. Vylézáme na vyhlídku. Fantastický den. Večer již jen únavou padáme.

Ráno se probouzím vřískotem sousedovic dětí, jejichž hlásky mě bodají do spánků. Vyrážíme směr Bulharsko. Loučíme se, ač to bylo těžké. Potkali jsme v Bělehradě dva moc fajn lidi. Mimochodem, Elvis se naučil anglicky z anglických písniček. Není to plynulá angličtina, ale domluví se. Stíhá ještě vtípek s tím, že když se ho ptáme co si myslí o Bulharsku, říká, že je to “Something…. in the dark… “. Vyrážíme. Stíháme ještě zabloudit v Bělehradě, kde se koná demonstrace proti samostatnosti Kosova. Málem nás zastřelil jeden policista, když jsme se ho chtěli zeptat na cestu. Respektive tvářil se tak, že by nás nejraději zašlapal do země, tak jsme raději jeli dál. Na hranicích nás čekala anabáze s “flaškami”, tedy flashkami, které jsme si podávali s celníky od budky k budce a ti se nás pokaždé ptali, jestli jsme tři a jestli máme “flašku”. Vzhledem k tomu, že nám předtím Elvis vykládal, že bulharským policajtům stačí dát krabičku cigaret a jede se dál, nebyli jsme si zprvu jistí, jestli nemáme vytáhnout lahev něčeho ostřejšího. Do Sofie dorážíme za tmy. Vidíme všude podivná individua. U silnice sere člověk a ladně si utírá ubrousky zadek. Všude odpadky. Špína, prach. Na benzince osovujeme dvojici týpků, jestli by nám neporadili, kudy se dostaneme do kempu, jež je vyznačený na mapě. Týpci nás přesvědčují, že ten kemp je o život a ať tam v žádném případě nejezdíme. Jedou před námi na babetě až k hotelu, kde ás nechávají. Hotel je to atmosférou z 80. let a obrovský portýr nás odvádí na prohlídku pokoje. V pokoji je horko, v hotelu není klimatizace. Nakonec se rozhodujeme, že hotel vynecháme a že přecijen zkusíme najít onen vytoužený kemp. Paní recpční nám vysvětluje cestu. Přijíždíme do kempu. Tedy do “kempu”. Jedná se o oplocený kus země, na kterém je asi 20 polorozpadlých chatiček, které nikdo neopravoval tak 30 let. Nicméně parkuje tam několik pojízdných obydlí z Itálie a 2 Španěláci se Seatem. Jsou to super týpci a tak s nimi kalíme.

Jeden z nich je malíř graffitti a ukazuje nám svoje nádherné figurální výtvoryu sebe na notebooku. Kluci si udělali na rok prázdniny od práce a s dávkami v nezaměstnanosti 900E/měsíc na osobu si udělali výlet do Bulharska a teď se musí vrátit, aby se nahlásili na pracáku a pak se vrátí zase zpátky, užívat si volna.

Ráno jedeme směr Burgas, kde dáváme večeři. Pokračujeme podél pobřeží a někde u Primorska dojíždíme kolegy z Bílé hory s Defenderem. Pokračujeme dohromady a táboříme na útesu na samotném okraji party směrem na Tsarevo. Scháním crystal mdma a můžeme začít. Let the party started. Je to skvělá party. Nachází se tam spirit, který jsem již dlouho nezažil. Lidí je hodně, asi 2000. Skvělá atmosféra. Jedna drobná potyčka, kdy na jednom baru nebylo jisté, zda jeden týpek zaplatil či ne. To je ale asi jediný problém, pominu-li Bulhara, který skočil z útesu, který vidím. Údajně lékařka, co jej ošetřovala, odhodila použitou stříkačku do moře. Paráda. Policie nejdříve jen dohlíží, aby se nikomu nic nestalo. Jeden den jdeme na oběd do Tsareva. Druhý den do Varvary, kde nás nejprve sprostě odmítají obsloužit, aniž by nás o tom informovali. Takže po půlhodině čekání u piva a hladovém šilhání po sousedních bulharech, kterým nosili chod za chodem, odcházíme do jiné restaurace, kde pro změnu neumí jiný jazyk, než bulharštinu a menu mají také v bulharštině.   Další den už nařizuje policie party ukončit. Další den bagrem vyhrabává rigoly, aby se nedalo vyjet nikudy jinudy, než přes jimi obsazenou příjezdovou cestu. Poslední den již přicházejí party rozpustit. Ale je jich málo. Možná 10? Odjíždíme a odvážíme odpadky. Policie však údajně některé účastníky nutí, nechat odpadky na místě, že se prý o ně postará. Následná medializace v bulharských médiích však potvrzuje, že potřebovali záminku, aby to příště mohli rozehnat (odpadky). Místo je naprosto uklizené, jen zůstává několik desítekzavřených pytlů s odpadky na několika hromadách. Bereme s sebou ještě jednoho týpka z Brna, abychom nejeli ve třech. Zelenáč.

Obědváme v Primorsku v české restauraci kachnu. A jedeme směr Sofie. V Sofii zastavujeme v úplném centru s tím, že si nakoupíme klobásky na grill a zajedeme následně do našeho “oblíbeného kempu”. Auto má zabezpečení, že v případě vloupání se spustí alarm a volají okamžitě z Prahy z centrály. A přesně to se stává, když platíme u pokladny v samoobslluze.  Jakub se Zelenáčem běží k autu.Já a Samer platíme a jdeme za nimi. Auto je vykradený. Rozbitý zadní okýnko, sklopený sedačky a vybranej komplet kufr. Nemáme oblečení, foťáky, petangue, žabky, nic. Zůstaly nám věci co byly v rakvi a v přední přihrádce. Po 5 min přijíždí policie. Po dalších 5 min. další auto. Po pů hodine přijíždí kriminálka a snímá otisky z auta. Sepisujeme protokol na stanici. Je asi 11 v noci a my jedeme do kempu. Tam nás odmítají, že prý mají plno. Jedeme spát na pole za Sofii. Spíme každý tak půl hodiny, protože při každém zašustění se probouzíme.

Ráno musíme vyzvednout policejní protokol na stanici. Máme tam být v 9. V 9:30 přijíždíme a chlápek (Vygum) u vchodu na stanici opakuje stále dokola “pačekaj”. Voláme tlumočnici, co tam byla minulý večer s námi, voláme na konzulát. “Pačekaj”. Konečně se dozvídám, že musíme zaplatit poplatek 10Kč nebo kolik za vystavení protokolu ve vedlejší budově. Čekáme. Po 4 hodinách čekání vítězoslavně přebíráme protokol, který už byl napsaný večer předtím. Jedeme domů. Přespáváme vyčerpaní v Maďarsku. V zemi, kde víme, že spát venku je bezpečný. Brno, Praha, spánek… dlouhý spánek…

Článek Bulgariatek 2006 

Fotky těch, kterým nevykradli auto…

1. foto - hanyonlibe
   
2. foto - lahvoň
   
3. foto - pančelka
   
4. foto - prevít
   
5. foto - pišta
   
6. foto - ?
   
7. foto 
8. foto
9. foto
10. odkaz odstraněn
11. foto
12. foto
13. foto
14. foto
15. foto
16. foto
17. foto
18. foto
19. foto
20. foto
21. foto